Minulou sobotu jsem snídala tuhle červenou polévku a pak jsem jela na oběd k babičce. Měli jsme květákové placičky a pak jsme na zahradě stříleli do terče ze vzduchovky. Děda trefil střed, což bylo za deset bodů, bratranec osmičku, táta myslím pětku, babička trojku a já venkovní teploměr, což dědu vysloveně nepotěšilo a vyžádal si slivovici, což ale zase nepotěšilo babičku, která na to konto vyhlásila konec střelby.

Sklizeno, zameteno.

Cestou domů jsem přemýšlela, co s tou řepou a o čem vlastně budu psát a pak už jsem zase tak moc přemýšlet nemusela, protože si ke mně sednul pan Ošlejšek. Pan Jiří Ošlejšek je básník a pozná se to podle toho, že nosí v kapse papír s názvy všech svých básní a na přání je recituje překvapeným spolucestujícím. Myslela jsem, že si budu cestou do Prahy číst, ale to se nestalo a místo toho jsme si s panem Ošlejškem hezky zarecitovali a řekli si, jak to na tom světě chodí a taky, že má teď tři noční po sobě.

Tak jezte tekutou řepu a nebojte se, že by se vám po ní neděly zvláštní věci. Teploměr a Ošlejšek mluví za vše.